"Život by neměl být cestou k hrobu s úmyslem dorazit bezpečně na místo v upraveném a dobře zachovalém těle; lepší je přiřítit se smykem v oblaku kouře, celý vyčerpaný a zřízený, se zvoláním 'Páni! To byla ale jízda!'"
Na chvíli jsem opustila islandská písmenka. To je tak, když chvíli zevlujete v knihkupectví a zkoumáte, co vás zaujme, přestože pořád máte doma haldu těch, které čekají na svoji chvíli. Nechápu, proč tam lezu a hledám další a další, jakoby knihovna už tak dost nepřetékala.
Je to prostě taková moje úchylka.
Bloudit očima, vzít ji do ruky, otevřít, na chvíli se začíst a zjišťovat, jestli ano nebo ne.
Po dlouhé době knížka o běhání, která mě dokonale vcucla. Na rozdíl od té, která mi stále leží na stolku a byla jsem schopná z ní přečíst jen pár stránek /Stopy v oblacích/. Ale třeba se taky dočká.
No závěr by sice mohl být kratší, ale autorka zřejmě měla pocit, že by tam mělo být vše, co se jí honí hlavou.A není toho málo. Nevadí.
Po jejím přečtení se začínám těšit do Dolomit až si po nulovém tréninku zase trochu hrábnu.
A nejspíš si půjdu trochu zaběhat...
Vím, že si všichni kolem mě už myslí, že mi dokonale jeblo a s tou přípravou to dost přeháním.
Občas jim musím dát za pravdu. Občas i já mám pocit, že mi dokonale hráblo. Někdy si připadám úplně zahlcená. Hlava přesycená informacemi se snaží všechno roztřídit a jde to ztěžka. Kam? Jak vybrat to nejhezčí, to nejlepší pro cestu pouhých čtrnácti dnů? To snad ani nejde. Vyhnout se obvyklým turistickým místům, najít jiná, bez davů.
A v uších mi zní: Nechci vo něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj. Mý šedivý vlasy mi za pravdu daj. Až někdo ti hochu o Islandu řekne, svým koltem ho přikrej a buď na něj zlej....
Ležím v mapách, pročítám blogy, listuju v průvodci, čtu islandskou literaturu, poslouchám islandskou muziku, představuji si jaké to bude, jak hodně bude pršet, jak hodně bude fičet. Odnese nám vichr stan? Uvízneme v brodu? Bude aspoň chvíli svítit slunce? Stihneme to všechno? Vydržíme zdrávi do odletu? Vydržíme nespat? Nebouchne sopka? Nebude zemětřesení?
Mapa se mi obtiskla do mozku a jakési malé autíčko se po ní sune. Ne, vlastně ne, jdu pěšky.
Svádím vnitřní boj.
Aspoň třídenní trek! Máme ale tak málo času!
Chtěla bych toho tolik vidět! Chci to všechno nasáknout jako houba. Chci...
Chci se podívat, kde žil... Chci se podívat na tu prázdnou továrnu. Chci se podívat, kde hráli na svém domovském turné. Vypadalo to tam tak bizarně. Opuštěné domy. Zrezavělá loď. Zvonkohra sestavená z úlomků místních skal. Měla tak úžasný zvuk.
Kameny mluví.
Příroda. Architektura. Normální život. Normální? Lze vůbec na takovém místě mluvit o normálním životě? A co je to vlastně normální?
Ještě nikdy jsem neměla tak silnou potřebu se o zemi, kam míříme dozvědět co nejvíc.
Čím to je? Čím je Island tak magický?
Přírodou? Lidmi? Drsným způsobem života? Co mě tak přitahuje? Budu zklamaná? Nebo naopak? Může mě vůbec ještě něco překvapit? Dokážu to vůbec zachytit? Dokážu to všechno vnímat? Nepospíchat?
Nemůžu se dočkat. Dlouhé plánování není nic pro mně. Vždycky jsme vycestovali narychlo. Stačilo pár dní příprav.
Teď je to jiné. Asi si budu muset nakonec všechny ty knížky přečíst znovu, protože než se tam vypravíme, tak to všechno zase zapomenu. Už to není jako dřív. Zapomínám rychle.
Názvy sopek, ledovců, nejkrásnějších míst. Ale naučila jsem se vyslovit Eyjafjallajökull a pamatuju si Landmannalaugar a Vatnajökull.
To je úspěch. Hlavní záchytné body uvízly. A když zmizí, stačí jen letmý pohled a naskočí zpět.
Hekla.
Teď sis hekla. Ale nehekla...
A k tomu týden před odjezdem Cortina. Zlatý hřeb sezony. Hřeb to teda bude, ale zlatý určitě ne. Budu se trápit.
Už za měsíc!
Dám to vůbec? Díky práci je tréninkový plán úplně v háji. Jeden jediný cut je na 31.km. A když tam nebudu včas, tak končím.
Déjá Vu. Tour de Tirol.
A taky to musím ve zdraví přežít, protože za týden po návratu....
